Britská spisovatelka a básnířka Evelyn Underhill (1875 - 1941) je vskutku nevšední zjev: v Británii se tato vlivná a hojně čtená autorka anglo-katolické orientace velmi zasloužila o uvádění pozapomenutých středověkých i neznámých východních autorů zabývajících se spiritualitou a mystikou do obecného povědomí; mimo jiné spolupracovala s R. Thákurem a od roku 2000 je anglikány uctívána jako svatá. Po její zásadní knize Mystika vloni nakladatelství Dybbuk vydalo její další, tentokrát útlejší knihu esejí Podstata mystiky. Autorčino pojetí se dá označit jako ekumenické: kvakeři podle ní ve svém mlčení získávají stejné vědomí těsného společenství s Bohem jako katolíci v eucharistii. Její pojetí mystiky je velmi široké a otevřené: mystici mohou být transcendentalisté, panteisté či sakramentalisté a patřit k různým náboženstvím, a sobě navzájem se podobají mnohem více než „průměrní věřící těchto náboženství“. Oněmi „průměrnými“ a jejich institucemi přitom autorka nijak neopovrhuje: naopak zdůrazňuje, že nejbohatší a nejplodnější typ mystické zkušenosti se vynoří spíš v náboženských institucích než mimo ně, a pokud se mystikové vzdají kázně, autority, podpory společného života a začnou se pokládat za izolované jednotlivce závislé na přímé inspiraci, velmi rychle začnou být nevyrovnaní a výstřední a jen těžko uniknou „duchovní megalomanii“. Ostatně kritériem mystikovy autentičnosti je pro Underhillovou v podstatě konvenční „uspořádaný život v každé situaci“. V její knize ovšem najdeme četné formulace poměrně nekonvenční, když kupříkladu píše, že „i kdyby poustevník vyloučil všechno ostatní, bakterie v jeho trávicím ústrojí by mu připomněly, že člověk sám žít nemůže“. Ohled k lidskému organismu v knize vystupuje překvapivě silně a autorka nedoporučuje žádnou jednotnou cestu, takže i když mnozí mystici praktikovali tělesné odříkání, třeba Jacopone da Todi tvrdil, že u něho vedlo hlavně k nechutenství, nespavosti a zimnici. V otázce podstaty mystiky autorka věcně konstatuje: „domnívat se, že extáze je nutně patologický symptom je právě tak nekritické jako domnívat se, že je to nutně mystický stav“. Je samozřejmě diskutabilní, nakolik se dá o otázkách mystiky vůbec něco reálného napsat tak, aby se tím onen jev souběžně neprofanoval či nefalšoval (a aby se člověk nestal ani pouhým spisovatelem sci-fi), ovšem způsob, kterým to činí Underhillová, je jistě jeden z těch lepších.